Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít pro svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje! Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě – bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V travách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem ti proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci, vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever!   V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale z pod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí.

(Hra na jitřní radost, Karpatské hry, Miloslav Nevrlý)